Navigace
Obsah
Naučná stezka "Šibeniční vrch" a Šibenice.
Naučná stezka "Šibeniční vrch" se věnuje rituálům spjatým s výkonem hrdelních trestů v raném novověku(16.-18. stol.). První zastávka na této stezce se nachází u radnice města a dále vede návštěvníky částečně původní cestou vedoucí k šibenici kolem kostela sv. Jiří a Zlatého vrchu. Celkem je na trase osazeno 5 informačních panelů, které jsou také v německém a anglickém jazyce. Celá trasa je dlouhá asi jeden kilometr, což láká ke zpestření návštěvy Bečova i rodiny s dětmi. Stezka využívá vzácně zachovalých a archeologicky prozkoumaných reliktů historické šibenice, kterých se na našem území dochovalo do dnešních dob jen několik.
Jednotlivé zastávky se věnují těmto tématům:
- hrdelní soud
- hrdelní tresty
-průvod k šibenici
- kat
- šibenice + prohlídka jejího torza
Torzo samotné kruhové šibenice o průměru 4,8 m je netradičně umístěné v dominantní poloze asi 1 km od města. Šibenice je datována do období vzniku 16. - 18. století.
Hrdelní právo získal Bečov roku 1399 v rámci dalších městských výsad a zřejmě hned poté vznikla jednoduchá dřevěná šibenice. Právo útrpné a výkon trestů zajišťoval v období 17. - 18. století pravděpodobně kat z Jáchymova. V 16. století bývalo vězení pro poddané zřejmě v prostoru hradu, další zmínka udává, že v 17. - 18. století se tyto prostory nacházely někde u hradeb. Śibenice v Bečově ztratila svůj význam po roce 1765, kdy bylo městu odňato hrdelní právo. Tyto objekty byly zpravidla bořeny v závěru 18. a v 19. století.
Více informací získáte na: www.cestujme.cz/sibenice/index.php.
Zlatý vrch
Dominantní vrchol Bečova zdůrazňuje věž vysílače. Zlatý vrch nabízí překrásné výhledy na město a areál hradu a zámku z terasy nacházející se těsně pod vrcholem.
Muzeum historických motocyklů a hraček.
Nachází se na náměstí, v bývalé budově okresního soudu z 19. století . Jedná se o největší expozici historických motocyklů v ČR. Kolekce obsahuje 70 exemplářů. V expozici jsou k vidění takové unikátní stroje jako např. první vyráběný motocykl značky DKW, PUCH 500, Schüttoff 500 OHV a další výjimečné motocykly. V prvním patře muzea je nainstalována expozice dřevěných hraček a rodinných loutkových divadel a loutek.
tel. 353 999 630, 606 737 041 - p. Bálek
moto-muzeum.zdenek.balek@seznam.cz
Kostel sv. Jiří.
Postaven v letech 1763 - 1767 podle plánů místního stavitele Franze Pöpperleho po rozsáhlém požáru města na místě starších staveb. Interiéry jsou vesměs vybaveny zařízením zhotoveným místními umělci a řemeslníky. V roce 1834 byl chrám modernizován (což dokládá letopočet nad vstupním portálem), dnes rokokový interiér. Vchod do kostela lemuje kované oplocení s plechovými reliéfy Krista, Panny Marie, svatého Jiří a svatého Michaela z roku 1926. V kryptě původní stavby kostela byl roku 1585 pohřben Kašpar Pluh z Rabštejna. V době protireformace byl jeho hrob zničen.
Fara.
Pozdně barokní patrová stavba z doby po požáru roku 1760. Dům je typickým reprezentantem barokního farního úřadu.
Bečovská botanická zahrada.
Nejen známé památky a pamětihodnosti se v Bečově nacházejí, ale i řada zapomenutých. Jednou z nich je i kdysi slavné Beaufortské alpinum - Bečovská botanická zahrada. Dnes již jen málokdo ví, o jaký unikát se jedná, i to, že řada dnes běžně pěstovaných rostlin na zahrádkách byla poprvé v českých zemích vysazena právě zde. Taktéž vědecký zahradnický výzkum, který zde v Bečově probíhal, dal vzniknout řadě údajů o životě rostlin, které dnes známe z odborných knih i časopisů o zahradnictví.
Bečovská botanická zahrada a Beaufortské alpinum se nacházejí na západním konci města za areálem podniku Elektro. Přestože zájem zakladatelů (rod Beaufot-Spontin) o botaniku a zahradničení byl dlouhodobý, samotná historie díla se začala psát až po vzniku Československé republiky.
K rozhodnutí vybudování sbírkové okrasné zahrady došlo za posledního majitele JUDr. Jindřicha, 5. vévody a knížete z Beaufort-Spontin (panování v Bečově 1916 - 1945) a jeho ženy Marie. Ta byla zvláště zajímavou osobou, neboť otcem Marie nebyl nikdo jiný než slovutný hrabě Arnošt Emanuel Silva Tarouca, zakladatel průhonického parku a propagátor introdukce cizokrajných rostlin. Zadání vybudovat sbírkovou zahradu se úspěšně zhostil vrchnostenský zahradník Jan Kodýtek. Po dlouhých tahanicích s městskou radou o cenu nevyužívaného pozemku, byl v letech 1918 - 1927 zakoupen nevyužívaný svah o velikosti 19 ha a okamžitě započato s přípravou projektů. Jan Kodýtek se netajil tím, že "když není jisté, zda se stát bude starati o dílo jeho excelence Silva Tarouci (v Průhonicích), chci založit takové alpinum, které co do velikosti a výčtu druhů předčí průhonické alpinum" (Kodýtek 1931). Při budování zahrady byl velmi citlivě využit msítní horninový materiál, který posloužil jak ke stavbě alpina, tak i cest, schodišť, odpočívadel a sbírkových oddělení. Během úprav bylo přemístěno 7000m3 zeminy a vybudováno přes 1 km různě širokých cest, jež byly lemovány ucelenými kolekcemi rostlin různých světadílů. Samozřejmostí byly prvky drobné zahradní architektury jako odpočívadla, altány a vyhlídky. Preciznost provedených prací byla podepřena dokonalým informačním a katalogizačním systémem. Krajinářské části byly kultivovány a osazovány postupně, výsadby v alpinu rozdělené do 36 oddělení byly prováděny od roku 1927. Zakoupené rostliny byly nejprve jeden rok kultivovány v květináčích v zahradnictví a po dokonalém prokořenění byly vysazovány na konečné stanoviště. V prvním roce založení alpina bylo osázeno 300 různých druhů po 2 ks. Každý rok byly další a další rostliny dosazovány, takže v roce 1931 již v zahradě rostlo 321 rostlinných rodů v 1005 druzích po 3 exemplářích. Ve stejném roce pak vznikla ještě část zvaná "alpská louka", kde bylo vysázeno dalších téměř 300 druhů. Započato bylo i s výsadbou mokřadních rostlin, pro které byl vytvářen speciální výsadbový substrát. V roce 1934 byly dokončeny poslední kamenné stavby a provedeno poslední rozdělení skupin rostlin. V tomto roce byl pak vypracován základní plán skutečného stavu, který byl pravidelně aktualizován. Konečné dílo bylo tak ohromující, že nejen vévoda Jindřich, ale i hrabě Silva Tarouca, "proslulý to zahradní umělec a znalec rostlin" (Kodýtek 1933) měli strach o následnou údržbu a rozvoj a jak vzpomíná tvůrce Jan Kodýtek: "tyto připomínky a otázky platily ne pro finanční údržbu, nýbrž mým následovníkům zahradníkům, aby se o dílo dle svých schopností co nejlépe starali, udržovali a vyznali se v něm. Proto bylo vše prováděno tak, aby bylo alpinum členěno do co možná nejmenších oddílů, aby jednotlivosti byly lehce k poznání, ale souhrný obrázek nebyl rušivý" (Kodýtek 1933). Každoročně byl vytvářen aktualizovaný soupis rostlin s jasným číslováním, plánkem výsadby a krátkým popisem. Aktualizován byl i seznam zahynuvších rostlin s popisem příčiny zahynutí. Tento dokonalý systém značení v plánech a přímo v terénu eliminoval možné záměny popisů, k čemuž docházelo při jarních a letních pracích či vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek. Jak naivně dnes bohužel znějí publikované úvahy Jana Kodýtka: "Doufám, že když má svědomitost bude pokračovati i u následovníků, i když nebudou míti speciální zkušenosti nebo obzvláštní lásku pro vysokohorské rostliny, bude toto dílo možno ke spokojenosti majitele dále zachovati. Proto si myslím, že otázka další existence tohoto díla, které bylo založeno s velkými pořízovacími náklady, tak bude vyřešena" (Kodýtek 1936). Jak se však "pan zahradník" mýlil a jak byla nedávná minulost k tomuto dílu krutá!
Dnes se o znovuzrození Bečovské botanické zahrady stará především Základní organizace Českého svazu ochránců BERKUT. První záchranné práce proběhly v roce 2005 a dnes je již více jak polovina zahrady volně přístupná po udržovaných cestách. V současnosti se připravují projekty na vybudování nové lávky, přístupových cest, obnovu Korunního rybníka i výstavbu výukového a informačního centra. Pro veřejnost se konají ročně 4 návštěvní dny. Pokud máte zájem o detailní poznání zahrady a výjimečných rostlin můžete využít průvodcovské služby.
OMLOUVÁME SE VŠEM VÝLETNÍKŮM - Z DŮVODŮ POKRAČUJÍCÍ STAVEBNÍ OBNOVY JE MOMENTÁLNĚ BOTANICKÁ ZAHRADA NEPŘÍSTUPNÁ
Korkovník pana Kodýtka - příběh stromu...
Byl jednou jeden vévoda, jehož rodina k nám do Bečova přišla z ciziny. Milova umění, vědu, cestování a přírodu. Zamiloval si i svůj nový český domov. Pečlivě se staral o svůj rodinný majetek, rozvíjel své panství, podporoval své poddané, jen na svůj soukromý život neměl příliš čas...
Až jednou. Zamiloval se do dcery slavného muže, zakladatele ohromného parku v Průhonicích a největšího znalce zahradního umění té doby. Svatba na sebe dlouho nedala čekat... Jenže jak to bývá... Tchán dával při posezení na terase bečovského zámku, až příliš často najevo, jak je daleko úspěšnější než vévoda a jako má úžasnou sbírku skalniček a jak nádherný park. Co mohl nebohý vévoda dělat. Jeho sídlo bylo na skále a Zítkova terasová zahrada byla příliš malá a svou architekturou nevhodná k jeho snaze vyrovnat se, co vyrovnat, předčít svého tchána v zahradním umění.
I tu se znenadání objevil z neznáma zahradník Kodýtek. Poradil vévodovi jak postavit skleník u zámku, vybudovat zahradnictví a přišel i s nápadem využít ladem ležící skalnatý svah za zahradnictvím. Přemluvil vévodu, aby jej koupil, a za na tu dobu, ohromné peníze vybudoval sbírkovou zahradu, která tchánovu pýchu počtem druhů předčila...
Téměř dvacet let několik desítek lidí budovalo cesty, terasy, vrstvilo kameny a hlavně sázelo rostliny v ohromujícím množství kusů i druhů... I tchán musel před tímto dílem smeknout. Jakmile jej viděl v celé kráse, rozhodl, že bude některé rostlinky získané z cizokrajných krajů nejdříve sázet v Bečově a po úspěšném přezimování pak dále do ostatních zahrad v celé Evropě.
A v jedné z prvních dodávek zaslal i semenáček stromu z dalekého Mongolska.... Kodýtek tento stromek zasadil vysoko nad Korunním rybníkem. Stromek krásně rostl, mohutněl, ale přišlo něco s čím oba muži nepočítali - válka.
Po válce už nic nebylo jako dřív. Noví osídlenci se už o zahradu nechtěli starat, nechali ji napospas bujné přírodě i nezájmu nás všech. Náš strom se dostal do let, kdy měl být v nejlepší kondici i kráse, ale protože nikdo o něj nepečoval, došlo k tomu, že se jedné bouřlivé noci rozlomil. Část odumřela, část zůstala naživu.
Strom sám se svojí další existencí bojoval, až z kořenů vyrostl nový výhon, který znovu míří k nebesům. Podaří se něco podobného i celé botanické zahradě?
Korkovník pana Kodýtka (Phellodendron amurense) získal v roce 2006 titul Národní strom hrdina od Nadace partnerství.
Panoramatická stezka.
Jedinečným bečovským projektem je realizace Panoramatické stezky.Její trasa je navržena po vrcholcích kolem bečovského údolí, mnohdy i velmi náročným skalnatým terénem. Po celé trase budou pro návštěvníky přichystány pohledy nejen na areál hradu a zámku, ale i celé město. V budoucnu bude nástupním místem barokní fara. Turisté se mohou již brzy těšit i na novou rozhlednu na Zlatém vrchu a další upravené vyhlídky a odpočívadla. Celková trasa je přibližně 16 km dlouhá, nicméně je připravena i řada zkratek a nástupních tras, takže si může vybrat opravdu každý podle své fyzické schopnosti i zájmu. Virtuálními průvodci po trase budou jednotlivé smysly - čich, chuť, hmat, sluch. V současnosti jsou připraveny dvě vyhlídky - "Hradní" a "Křížek". Zajímavostí je i v roce 2007 realizována genofondová alej starých krajových odrůd jabloní.
Synagoga.
Nejstarší doklad o židovském osídlení v Bečově pochází již z doby vlády Jana Lucemburského, a tudíž zdejší zdejší židovská komunita zřejmě patřila k nejstarším v západních Čechách. V téměř výhradně katolickém městě byli židé do 20. let 20. století nejvýznamnější náboženskou menšinou. Před připojením Bečovska k Německu na podzim roku 1938 téměř všichni bečovští židé město opustili.
Nejpozději od 17. st. byly domy bečovských židů seskupené pohromadě ve zvláštní židovské ulici (dnes ulice Poštovní). S náměstím bylo toto ghetto propojeno na severní a jižní straně dvěma průjezdy v měšťanských domech.
Náboženská obec s modlitebnou existovala v Bečově nejpozději od 1. poloviny 17. století. Podle pozdějších svědectví měla obec synagogu již před rokem 1618, o jejím umístění a podobě však není nic známo. Nelze tedy vyloučit, že její přestavbou, případně rozšířením mohla vzniknout pozdější, z vedut již známá synagogální budova. Ovšem ani o její stavbě nemáme žádných zpráv. Masivní kamenná budova se svými silnými zdmi mohla být renesančního nebo raně barokního původu. Budova stála na západním okraji ghetta, na vysoké opěrné zdi, která vyrovnávala příkrý svah spadající do tepelského údolí. Diky Alfredu Grottovi, přednímu znalci západočeských synagog před 1. světovou válkou, víme i něco o vnitřním členění budovy a její výbavě. V obdélné budově větší část tvořil modlitební sálek pro muže (8,5x7,5 m), kde uprostřed stála čtvercová bima a na východě byl umístěn zděný almemor pro uchování svitků tóry. Do sálu se vstupovalo od severu z předsíně (8,5x3,5 m), nad níž bylo v patře umístěno ženské oddělení.
Ve 20. letech 20. století následkem úbytku věřících ustaly pravidelné bohoslužby a v roce 1930 byla synagoga kvůli statickým poruchám zbořena. Zachován zůstal jen mohutný vyzděný taras s původním interiérem, přístupným od severu z podměstí. Ten se skládá ze dvou prostor, jejichž účel dnes neznáme. Na přední čtvercovou místnost pod bývalou synagogální předsíní navazuje 7 m dlouhá a 2 m široká chodba pod někdejším modlitebním sálem. Historik umění Anton Gnirs do tohoto prostoru umisťoval jatky pro rituální porážku.
ZUŠ Josefa Labitzkého.
Město Bečov nad Teplou je městem hudební tradice. Již ve druhé polovině 17. století bylo v Bečově založeno početné hudební bratrstvo, které v roce 1883 sdružovalo 823 členů. Účelem sdružení byla hudební a pěvecká výchova, která se z Bečova šířila do celého okolí. Hudebníci pak působili v tehdejších hornických kapelách, které v tomto hornickém kraji byly početné.
Důležitým mezníkem je rok 1806, kdy se stal v Bečově učitelem a ředitelem kůru žlutický rodák Karel Veit. Byl výborným učitelem hudby a vychoval celou řadu hudebníků světového jména, jako Josefa Pleiera, Hermana Hoffmanna a Josefa Labitzkého. Zejména Labitzký se proslavil ve světě nejen jako koncertní mistr, ale i nadaný skladatel a později pak ředitel lázeňského orchestru v Karlových Varech.
Hudba zapouštěla v Bečově stále hlubší kořeny mezi nejširšími vrstvami obyvatel. A tak již 16. března 1887 byla otevřena v Bečově veřejná hudební škola s vyučovacím jazykem německým, která se pak rychle vyvinula v typ školy obdobný konzervatoři.
Vlastní stánek hudby, školní budovu s koncertním sálem, si Bečov vybudoval již v roce 1900. Śkola byla obecní s malou státní subvencí. Nebýt spolku pro udržování této školy, který v Bečově vznikl v období první republiky z řad občanů - příznivců hudby, nevíme, jaký osud by tento ústav stihl. V obdobné situaci přečkala škola i druhou světovou válku.
Již na podzim 1945 byl válkou narušený provoz znovu zahájen. Po válce byl nedostatek kvalifikovaných učitelů. Učilo se zpočátku jen hře na klavír, později, velmi omezeně, také hře na housle.
Železnice v Bečově nad Teplou.
Tepelská dráha, spojující naše největší lázeňská místa, patří mezi nejkrásnější v českých zemích. Vnímavému cestujícímu nabízí řadu výhledů na místy ještě neporušenou přírodu Slavkovského lesa. Současně spojuje místa s bohatou historií. K nejkrásnějším partiím patří úsek mezi Loukou u Mariánských Lázní a Bečovem. Právě tento úsek byl stavebně nejnáročnější. O náročnosti stavby svědčí i některá čísla. Na trase se nachází celkem 44 mostů, z nichž největší pozornost zasluhují velké kamenné viadukty nad Mariánskými Lázněmi, v Milhostově a před zastávkou Doubí u Karlových Varů. Z ocelových mostů je nejdelší více než sedmdesát metrů dlouhé přemostění nad lázeňským parkem nedaleko zastávky Mariánské Lázně město. Nejen děti upoutá jízda tunelem. I na tyto stavby je naše trať bohatá. Nejdelší z nich je Vlkovický - měří 239 metrů. Na pomyslné druhé příčce se nachází tunel pojmenovaný jako Bečovský. Překonává žulovou skálu tzv. Bečovské výšiny a jeho délkla činí 209 metrů. Pro úplnost ještě dodejme, že čtveřice po sobě následujících tunelů mezi Loukou a Bečovem nese názvy Hamerský I. až Hamerský IV. a konečně poslední, v pořadí sedmý tunel před Karlovými Vary, je v příslušné dokumentaci veden pod názvem Doubský. Celková délka tunelů činí bez jediného metru celý kilometr. Při stavbě trati bylo zemními pracemi přesunuto 2250 tisíc kubických metrů zeminy a horniny.
