Bečov odhaluje překvapení sezony – briliantový diadém Eleonory Beaufort-Spontin

V úterý 2. května odtajnil státní hrad a zámek Bečov nový přírůstek do sbírky svých pokladů. Přímo v interiérech zámku budou mít návštěvníci možnost spatřit briliantový diadém z majetku rodu Beaufort-Spontin, který se po všech osudových zvratech vrátil zpátky na Bečov a doplnil tak kolekci místních pamětihodností – relikviář sv. Maura, hodnotnou sbírku vín a koňaků z 19. století i architektonicky cenný areál s unikátně dochovaným středověkým hradem.

Novodobá historie zapomenutého diadému začíná nalezenými konfiskačními záznamy po druhé světové válce na zámku v Křimicích. Tento zámek poblíž Plzně byl záhy pronajat Škodovým závodům, proto byl veškerý movitý majetek z panství převezen na zestátněný zámek Kozel, kde byl diadém v padesátých letech uchováván v papírové krabici s dalšími cennými předměty ve složce tzv. „cizích státních příslušníků“. Inventární seznamy z počátku let šedesátých, které se o diamantové korunce zmiňují jako o „rozlomené čelence z bílého kovu, neznámého původu, vyložené bílými kameny, z nichž tři již chybí“, ukazují, že skutečná identita předmětu nebyla plnohodnotně známa a jeho hodnota byla hrubě podhodnocena – dlouhou dobu se mělo dokonce za to, že se jedná o divadelní atrapu.

Příběh klenotu se přitom začal psát již ve druhé polovině 19. století, kdy byl diadém vyroben, a to podle techniky zlatnické práce patrně na území dnešního Německa, Rakouska nebo Belgie. Stylizovaná vysokokarátová diadémová čelenka zhotovená ze žlutého zlata se silnou vrstvou stříbra, osazená v současnosti 540 diamanty, v první polovině 20. století patřila Eleonoře Camille Marii Henriëtte de Beaufort-Spontin. Tato šlechtična se narodila roku 1891 v Paříži rodičům Marii Melanie princezně de Ligne-Lamoral, jež pocházela z nejvyšších francouzsko-belgických šlechtických kruhů a Jeho Jasnosti Friedrichu Georgi Beaufort-Spontin, jehož otec Alfred Beaufort-Spontin zakoupil v roce 1838 relikviář sv. Maura. Právě Eleonořin otec Friedrich měl k Bečovu silný vztah a již od svých 15 let o zámek pečoval, vybavoval jeho interiéry a často zde také pobýval. A byl to právě on, kdo sem v roce 1889 převezl relikviář sv. Maura.

Značnou část svého dětství a dospívání na Bečově prožila také jeho dcera, majitelka diadému – Eleonora. V období po smrti otce (1916) ale odešla do kláštera, z kterého se na Bečov v roce 1927 opět vrátila a nechala si zde postavit rekreační letohrádek v alpském stylu, dnes známý jako vila Komtesa. Je pravděpodobné, že neprovdaná a bezdětná Eleonora často cestovala a pobývala na různých místech v Evropě. Po své matce Marii Melanie de Ligne zdědila nemovitosti v Paříži, kam se po druhé světové válce, kterou přečkala ve Švédsku, také přestěhovala. Je pravděpodobné, že často navštěvovala svou sestru Marii Theresii Ernestine, provdanou za tehdejšího majitele již zmíněného Křimického zámku J. Lobkowicze. Vyloučeno tedy není ani to, že zde Eleonora čelenku při jedné ze svých návštěv zanechala. Historické okolnosti, za kterých diamantová korunka měnila majitele, není možné prozatím přesně zrekonstruovat a zůstávají i nadále badatelským zájmem správy Bečova.

Forma diadému vyhovovala životnímu stylu Eleanory – původně byl uložen v klenotnicky provedené kazetě, kde byl skladován mobilně rozložený na dvě pásové části. V dalších řadách byly uloženy vrcholové klenoty, vždy po osmi kusech. Specifikem bylo, že některá lůžka tzv. „osazny“ na vrchní části korunky byla uzpůsobena k vyměňování zmiňovaných drahých kamenů – původně tak ke korunce podle odborníků patřilo zřejmě ještě několik setů klenotů (pravděpodobně diamantů, smaragdů, rubínů, safírů a solitérních perel), které si mohla Eleonora podle nálady či charakteru společenské události měnit; ty se ovšem nedochovaly. Cena šperku byla soudním znalcem Ing. Vladimírem Koberou ohodnocena na téměř 2 miliony Kč, u pohřešovaných drahých kamenů z vrcholu se však předpokládá hodnota několikanásobně převyšující cenu dochovaného diadému. Historický význam, sílu příběhu vážícího se k Bečovu, jejímu objevení a znovunavrácení však nelze penězi prakticky vyčíslit.

Diamantová korunka tak byla velmi variabilním a nadčasovým kouskem, se kterým mohla šlechtična nejen cestovat, ale hlavně ji jen tak neomrzel. Osobní vztah k tomuto artefaktu dokládá také korespondence, kterou Eleonora skrz francouzské velvyslanectví v Praze na konci padesátých let vedla. Vyjádřila zde své přání korunku buďto navrátit (což bylo zamítnuto), nebo alespoň získat možnost dočasného nošení diadému při svém pobytu v ČSSR. Odpovědi na toto přání už se bohužel nedočkala – zemřela v roce 1960 v Paříži.

Na základě zadání kastelána Mgr. Tomáše Wizovského a snahy o zdokumentování výjimečného artefaktu vážícího se k historii panství Bečov (podnět byl předán pamětníky události) proběhlo několik místních šetření, které vyústily v získání archivní dokumentace (Národní archiv v Praze, materiály propůjčené zámkem Kozel a další). Na pátrání a doplnění chybějících informací se podíleli mimo jiné i JUDr. František Maryška, Ing. Ondřej Cink, PhDr. Vratislav Ryšavý z NPÚ a Karel Bobek ze správy státního zámku Kozel; nově se tématu věnuje Mgr. Eva Česáková, správkyně sbírek státního hradu a zámku Bečov.

„Vzpomínám si, jak jsme jednou při nesčetných návštěvách Františka Maryšky na Bečově seděli u stolu v zahradní restauraci a opakovaně probírali, zda může být v Bečově ukrytý ještě nějaký další podklad (v náznacích se o tom několikrát zmínil i Danny Douglas). Pak jsem zmínil tradovanou historku s korunkou a František s jiskrou v oku řekl: Kluci, jděte do toho a dostaňte to zpět na Bečov, je to jako s relikviářem, jen vy už víte, co hledáte.“ dodal Tomáš Wizovský, kastelán Bečova.

Tisková zpráva ke stažení